Mayon
14. 3. 2009
SOPKY
Přeskočit navigaci
Navigace
Vyhledávání
Na tomto blogu
Na celém blog.cz
Na Internetu
JyxoZde hledá Jyxo.
Archív
* Únor 2009
blog.cz»SOPKY
Blog ještě nebyl aktivován. Na Vaší e-mailovou adresu byl zaslán speciální aktivační klíč zároveň s registrací. Jestliže jste vlastníkem tohoto blogu a neobdrželi jste žádný aktivační mail, Nebo jste ho nechtěně smazaliKlikněte zde pro nový aktivační klíč.
Vesuv
2.2.2009 20:42
Vesuv je asi jednou z nejznámějších sopek, minimálně u nás v Evropě. Není divu, vždyť leží v místech, kde se rodil jeden z proudů evropské civilizace, popis jeho výbuchu je součástí klasické literatury, a právě díky němu se nám dochoval unikátní soubor vykopávek antického maloměsta. Ale dosti plků, a hbitě k věci.
Vesuv je charakterictický už svým tvarem. 1281 metrů vysoký hlavní kužel s vrcholovým kráterem je ze severu lemován téměř půlkruhovým skalním hřebenem Monte Somma (1132 m), pozůstatkem někdejší kaldery, kterou hlavní kužel z části vyplnil. při pohledu z Neapole i z Pompejí tak má Vesuv vrcholky dva.
Rozervaný kužel Vesuvu se zdvihá nad Neapolským zálivem ve střední části Appeninského poloostrova. Stýká se zde Jaderská (adriatická) a Apulská mikrodeska, na které se od jihozápadu tlačí mikrodeska Tyrrhénského moře. V tomto tektonicky složitém prostředí vzniká celá řada sopek a sopečných projevů. Na místě dnešního Vesuvu víme o sopečné činnosti již před půl milionem let. I vývoj Vesuvu probíhal v několika fázích. V té první vznikl před přibližně 37 000 lety stratovulkán dnes nazývaný Somma, který později prošel několika obdobími zkázy a obnovy.
Taková perioda většinou začala mohutným výbuchem, který rozmetal vrchol hory a vytvořil kalderu. Pak následovala série menších erupcí, při nichž se v kaldeře a na svazích sopky kupila láva, až kalderu více či méně vyplnila. Pak se sopka uklidnila úplně, a v jejím nitru v postupně narůstal tlak, který ukončil období klidu další ničivou explozí. Tento cyklus se několikrát zopakoval, většinou po několika tisících letech. Zatím poslední fází klidu bylo období před rokem 79 po Kristu, které ukolébalo i obyvatele tehdejších římských měst v oblasti. Zle na to ve zmíněném roce doplatili, když sopka pohřbila nejen města, ale i několik tisíc jejich obyvatel. Tuto makabrózní událost známe z dopisů, ve kterých popisoval smrt věhlasného učence Plinia Staršího jeho synovec. Dodnes takové ohromné erupci říkáme plinijská. Od té doby došlo k řadě menších erupcí, z nichž poslední byla v roce 1944.
vesus2
Podíváme-li se na věc z hlediska petrografického, jsou pro fáze vyplňování kaldery typické primitivnější bazanity či tefrity . Ty se při výstupu z hloubky zdržely málo nebo vůbec v magmatickém krbu a neprodělaly tedy příliš velké změny. Naproti tomu velké expoloze vyvrhovaly především znělce (fonolity), které se vyvinuly během dlouhých období klidu v krbu pod sopkou. Pro vesuv je také typické, že lávy mají neobvykle vysoký obsah draslíku. To se projevuje mimo jiné vznikem minerálu leucitu, který se v běžných lávách nevyskytuje. Zajímavým rysem je i výskyt úlomků podložního dolomitu, které láva pohltila při výstupu k povrchu. Reakcí tohoto karbonátu s lávou vznikla celá řada zajímavých nerostů, a to dělá z Vesuvu i zajímavou mineralogickou lokalitu. Jeden z těchto minerálů, vesuvian , byl po sopce dokonce pojmenován.
Pro obyvatele oblasti Neapolského zálivu je Vesuv rozporuplným sousedem (jak už sousedé bývají :). Na jedné straně je zdrojem úrodnosti a pohostinnosti kohoto kouta Kampánie, a tvoří dominantu krajiny, kterou někteří lidé řadí mezi ty nejkrásnější na světě. Na druhou stranu je však příslovečným damoklovým mečem, visícím nad hlavami nejméně miliónu obyvatel úpatí sopky a jejího nejbližší ho okolí, včetně velkoměsta Neapole. Není ani tak otázkou, zda sopka opět vybuchne, ale spíš kdy to bude. Proto patří Vesuv k jedné z nejbedlivěji střežených sopek na světě.
Přidat komentář
Stromboli
2.2.2009 20:41
"Maják Tyrhénského moře", tak zní prastará přezdívka jedné z nejpozoruhodnějších sopek světa, malého ostrůvku severně od Sicílie, neúnavné Stromboli.
Pouhých 924 metrů nad mořskou hladinu se zvedá kužel sopky, jejíž hlavní část je však skryta pod hladinou, a její úpatí leží v úctyhodné hloubce 2000 metrů. Ubohých 12 km2 plochy, kterou celou zaujímá příkrý sopečný kužel, až na několikakilometrový proužek nížiny při SV pobřeží skalnaté nepřístupné pobřeží, přístaviště tvořené jediným betonovým molem, které je při rozbouřeném moři nepoužitelné, takže jsou obyvatelé často na dlouhé dni odříznuti od okolí, a navíc všudypřítomný černý popel. Nic, co by ostrov dokázalo proslavit po celém světě. Za svou popularitu vděčí několika kráterům, které s neskutečnou pravidelností a udivující vytrvalostí vyvrhují do několikasetmetrové výšky fontány ještě žhavé lávy. Část jí padá zpět do kráterů, a část dopadá na svah sopky, po kterém se pomalu chladnoucí valí dolů, směrem k moři. Není divu, že se svahu říká "Sciara del Fuoco", Cesta ohně. Po několika okamžicích se zdroj lávy vyčerpá, a nastane klid, aby se divadlo mohlo po několika minutách či desítkách minut opakovat.
Noční snímek erupce Stromboli
stomboli1
Je neuvěřitelně šťastnou okolností, že krátery neleží na vrcholu sopky, ale na jejím severovýchodním úboší. Skalní hřeben, který se klene nak krátery, tak vytváří jakýsi obrovský přírodní amfiteátr, z jehož hrany lze erupce pozorovat. Z nadhledu, a s minimálním rizikem. Však také vede k vrcholu stezka, po které místní průvodci každodenně přivádějí skupiny turistů. Výstup sesouvajícím se popelem v odpoledním úpalu je sice vysilující, ale divadlo, které se naskytne po setmění, je nezapomenutelné. Tedy pokud výhled nezakryje zlomyslná mlha, což se bohužel může stát.
Stane se jen jednou za řadu let, že láva v sopouchu vystoupí tak vysoko, že si prorazí cestu bokem některého z kráterů, a stéká k moři jako lávový proud. Naposledy se tak stalo na počátku roku 2003. Není pak vyjímkou, že se sopka vyčerpá, a na nějakou dobu je po divadle. Ale také se stává, byť velmi zřídka, že dojde k výbuchu mnohem silnějšímu. Láva se pak nevrátí poslušně zpět do kráteru, ale bomby se rozprsknou do širokého okolí kráteru, a popel padá po celém ostrově. A přihlížející turisté rychle pochopí, proč je průvodci nutí tahat sebou na vrchol helmy.
Pohled na Stromboli od jihovýchodu
(krátery jsou skryté za vrcholem)
V neustálém přisypávání sopečné strusky na svah Sciara del Fuoco se však skrývá ještě jedno nebezpečí. Neustálé otřesy mohou uvolnit nahromaděné nezpevněné vrstvy popela, a ty sklouznou do moře. Přesně to se stalo na přelomu let 2002 a 2003, a vznikla tak vlna tsunami, která nepěkně pocuchala vesnice na pobřeží ostrova.
Přidat komentář
Mt. St. Helens
2.2.2009 20:36
Hora St. Helens, nejaktivnější sopka Kaskádového pohoří, byla pro svůj symetrický tvar až do erupce roku 1980 nazývaná Fuji Ameriky. Pojmenována byla podle britského diplomata Alleyna Fitzherberta, jehož titul byl baron St.Helens. Pojmenoval ji velitel výzkumné lodi Discovery George Vancouver, když v letech 1792-1794 mapoval severní část pacifického pobřeží dnešních USA.
Anglické jméno sopky je tedy St. Helens, je však otázka, jak jí říkat česky. V češtině je docela běžné jí říkat "Svatá Helena", popřípadě "Hora Svaté Heleny". Ačkoliv původ jména skutečně od římské světice pochází, bezprostředním kmotrem byl baron St. Helens, je to tedy "jeho" hora a ženský rod zde není zcela na místě. Takže i když "Svatá Helena" není vyloženě chybné pojmenování, je lepší jméno prostě nepřekládat.
Je to pátý nejvyšší vrchol Kaskádového pohoří, 54 km západně od Mt. Adams (Adamsova hora), a společně jsou vzdálené 80km od severně ležícího nejvyššího vrcholu Kaskádového pohoří Mt. Rainier. První geologický výzkum byl proveden v roce 1841 slavným geologem a mineralogem Jamesem Dwightem Danou z Yalské univerzity spolu s "Americkou expedicí výzkumu" vedenou Charlesem Wilkesem. Pozorovali klidný vrchol sopky od ústí řeky Columbie. Jiní členové expedice později popsali porézní bazaltickou lávu u úpatí hory.
Historie
St. Helens je geologicky mladá sopka. Vznikla ve starších čtvrtohorách, přesněji před 50 000-40 000 lety. I když je od roku 1995 "klidná", pořád musí být brána jako aktivní a nebezpečný vulkán. Do povědomí lidí na celém světě se zapsala ohromnou erupcí v roce 1980, ale v posledních 515 letech jsou známy 4 obrovské erupce, při kterých byl vyvržen vždy nejméně 1 kubický kilometr vulkanického popela. Dvě z těchto ohromných erupcí přitom přišly v rozmezí pouhých dvou let (1480 a 1482 n.l.)! Erupce, ke které došlo kolem roku 1480 př.n. l, byla dokonce pětkrát větší než ta květnová roku 1980.
18. Květen 1980
santa ana
Po Téměř dvou měsících opakovaných zemětřesení došlo 18.5. 1980 ráno (přesně v 8:32) k zemětřesení o síle 5,1 Richterovy škály. Ve stejném okamžiku se dal do pohybu gigantický sesuv východního úbočí sopky, který uvolnil cestu natlakovanému magmatu uvnitř sopky. Smršť žhavého popela a plynů o rychlosti 1100 km/h a teplotě 300°C v zápětí zpustošila bezprostřední okolí hory. Zároveň se vzhůruvyvalilo velké mračno sopečného popela. Oblak plynu a prachu, dosahující do výšky 20-25 kilometrů n.m., který podle odhadů obsahoval 540 milionů tun prachu, se pohyboval průměrnou rychlostí 90km/h směrem k východu. V okolí 57 000 km2 způsobil zastavení dopravy a velké škody. Další ránou pro okolní krajinu byly lahary -ledovec na vrcholu zčásti roztál a údolí zalila rozbahněná směs prachu a hlíny. Celkem devítihodinová exploze zničila více než 241,40 km2 lesa, rekreačních oblastí a zabila nespočet zvířat a 60 lidí, kteří neuposlechli výzvu k evakuaci. Naplaveniny znemožnily plavbu po řece Columbii v délce 112,65 km.
Od zničující erupce v roce 1980 v kráteru sopky postupně narůstá lávový dóm, který jednou vyplní celý kráter, a bude rozmetán při příštím velkém výbuchu. Erupce Heleny však nepřinesla jen zkázu, vulkanologům poskytla cenné informace o fungování komplexních sopek a mechanismu jejich velkých erupcí, a také o obnově krajiny a návratu živé přírody do ní.
Přidat komentář
Popocatepetl
2.2.2009 20:35
Popocatepetl, často zkráceně nazývaný jen Popo, je jednou z nejznámějších severoamerických sopek. Snad je to pro blízkost této sopky od hlavního města Ciudad de Mexico, možná i pro často se opakující období aktivity.
Poloha
popocate
Druhá nejvyšší sopka severoamerického kontinentu leží v centrálním Mexiku, v horském hřebeni Sierra Volcanica. Tento pás se táhne v rovnoběžkovém směru přes celé Mexiko, od pacifického pobřeží až k břehům Mexického zálivu, a je v celé své délce oblastí intenzivní sopečné činnosti. Popocatepetl leží na zlomu severojižního směru, spolu se severněji ležící již vyhaslou sopkou Ixtaccihuatl. Centrum vulkanické aktivity se zde v průběhu doby stěhovalo od severu k jihu, což je jev je typický i pro celou řadu dalších sopek této oblasti.
Geologický vývoj
Vývoj sopečného kuželu během pleistocénu nebyl jednoduchý. Studium usazených sopečných hornin ukazuje, že zde minimálně třikrát vyrostl sopečný kužel, který byl posléze zničen, když gravitační síla převládla nad soudržností hornin a celý kužel se sesunul k jihu v podobě těžko představitelné laviny kamení (debris avalanche). Cyklus vzniku dnešního kužele začal přibližně před 10 000 lety. Ten opakovaně rostl a byl ničen mohutnými sopečnými výbuchy plinijského typu (nejméně třikrát), naposledy před 5 000 až 3 800 let. Dnešní vrchol Popocatepetlu začal růst před 1 200 lety při sérii opakovaných lávových výlevů. Poté nastala explozivní fáze aktivity, která trvá prakticky dodnes. V historické době bylo zaznamenáno kolem 30 erupcí, z nichž však většina patřila k mírnému, vulkánskému typu aktivity. Vyjímku tvořily velké erupce v letech 1519 a pravděpodobně i 1663. Posledním aktivním obdobím, které předcházelo událostem konce 20. století, byly exploze v letech 1920 - 1922. Po ní následovaly pouze výrony popela v letech 1923 - 24, 1933, 192 - 43 a konečně v roce 1947.
Po téměř 50 letech se sopka probudila 21.12.1994, kdy došlo k malé erupci. Od té doby vznikají a zase zanikají malé lávové dómy v kráteru a hrozí stálé nebezpečí velké erupce.
Rizika
Popocatepetl je považován za poměrně nebezpečnou sopku. V minulosti zde totiž několikrát došlo k již zmiňovaným velmi ničivým plinijským erupcím. 55 km východně od vulkánu se přitom nachází dvacetimiliónové hlavní mesto Ciudad de Mexico, 45 km západně pak dvoumilionová Puebla. Tato dvě města by mohla výrazně ohrozit pouze skutečně gigantická erupce, ale problémy zejména v letecké dopravě by mohla způsobit i slabší aktivita. Mnohem ohroženější jsou obyvatelé měst v bezprostředním okolí sopky, jako je například Cholula, nemluvě o vesnicích přímo na úbočí sopky, často postavených přímo na vrstvách sopečných vyvrženin starších erupcí. Sopka je proto bedlivě monitorována vědci z Mexické národní university (UNAM), kteří úzce spolupracují se složkami civilní obrany.
Přidat komentář
Nevado del Ruiz
2.2.2009 20:33
Nevado del Ruiz je druhá nejvyšší kolumbijská sopka, určitě však nejznámější. Zasloužila se o to svou erupcí v roce 1985, která byla nejzhoubnější v dějinách Jižní Ameriky.
nevado1
Ruiz je 5321m vysoký stratovulkán, s poměrně širokou základnou 200 km2. Převažujícími horninami jsou andezit a dacit, ve formě jak lávy, tak i pyroklastik. Od svého vzniku v pleistocénu prodělala sopka docela složitý vývoj. Dnes je její vrchol tvořen skupinou lávových dómů, vzniklých uvnitř starší mohutné kaldery. Na samotném vrcholku zeje 1000m široký a 240m hluboký kráter Arenas. Vrcholek hory je pokryt sněhem, jehož roztavení při erupci vedlo v minulosti opakovaně ke vzniku obrovských laharových proudů. Za zmínku stojí i mohutný parazitický pyroklastický kužel La Olleta na JZ úbočí sopky.
V historické době se střídaly poměrně vzácné subplinijské erupce, doprovázené vznikem laharů, a dlouhá období klidu. Jedna taková katastrofa se odehrála v roce 1595, další v roce 1845. A v obou případech se přehnal bahnotok přes místo města Armera. Pokaždé však bylo město obnoveno, a tak mohlo dojít ke zkáze i v roce 1985.
použitá literatura:
Wright & Pierson (1992): Living with volcanoes
Smithsonian Institution's Global Volcanism Program's Website
Přidat komentář
Merapi
2.2.2009 20:31
Není náhodou, že se indonéská sopka Merapi pravidelně objevuje na televizních obrazovkách i na stránkách novin. Tato hora, nacházející se v centrální části ostrova Jáva, patří mezi nejaktivnější vulkány vůbec. Její mediální přitažlivost ještě zvyšuje fakt, že se vypíná nad velmi hustě a početně zalidněnou oblastí města Yogyakarta. Pravidelné pyroklastické a laharové proudy proto nejsou jen zajímavým přírodním divadlem, ale především vážnou hrozbou pro mnoho obyvatel.
Merapi je nejmladší a nejjižnější částí vulkanického řetězce, který začíná na ssz straně sopkou Ungaran. Dnešní Merapi vznikla na masivu Batulawang, již značně erodované sopky, jejíž pozůstatky tvoří severovýchodní část hory.
merapi2
Přidat komentář
Mayon
2.2.2009 20:29
Mayon, 2462 metrů vysoká sopka, ležící na jihovýchodním konci největšího filipínského ostrova Luzon, je jedním z nejkrásněch stratovulkánů. Symetrický kužel sopky se majestátně zdvihá z roviny nad zálivem Albay ve stejnojmenné provincii. Po pravdě řečeno, ačkoliv je Mayon svým tvarem prototypem sopky, je to vlastně tvar netypický. Většina velkých sopek tohoto druhu, tedy stratovulkánů, má totiž za sebou velmi komplikovaný vývoj, jejich vrcholky bývají opakovaně rozprášeny do okolí, láva se vylévá nepravidelně do stran, a tak podobně. Ne tak Mayon, u kterého si láva striktně volí jedinou cestu, a to malým hlavním kráterem na vrcholu.
Mayon je zároveň nejaktivnější sopkou státu Filipíny. Zaznamenáno je na 58 větších či menších erupcí od roku 1616, ze kterého máme nejstarší záznam. Největší z nich se odehrála roku 1814, při které sopka vyvrhla na půl kubického kilometru lávy a popela, o život přišlo na 1200 obyvatel.
mayon2
Mayon je andezitovým stratovulkánem, a vyvrhované horniny patří do skupiny bazaltických andezitů až andezitů. Je to nejběžnější a typický druh hornin pro sopky ležící na vulkanických obloucích, kde se zasunje jedna oceánská deska pod druhou.
Sopečné projevy, a tím i hrozba ze strany Mayonu jsou rozličné. Relativně málo nebezpečné jsou lávové proudy, které se vylévají z kráteru a sunou se po úbočích až k úpatí sopky. Nejsou totiž tak rychlé, aby se před nimi nedalo utéct, když už nestihnete zachránit majetek. Ani padající popel nemusí znamenat konec žití, pokud ovšem nejste příliš blízko kráteru, kde místo popela padají pořádné balvany. Horší je to s takzvanými pyroklastickými proudy, tedy mračny horkého popela, která se valí po úbočí obrovskou rychlostí, a před kterými prakticky není úniku. A dalším nebezpečím jsou bahnotoky neboli lahary, které se po eropci spojené s deštěm mohou prohnat některým z mnoha údolí na úbočí sopky. Celkově ale Mayon nepatří mezi nejnebezpečnější sopky, které by hrozily zkázou skutečně velikému území, tak jak je tomu u jiných velkých sopek. Jednotlivá nebezpečí dobře ilustrují mapy vulkanického nebezpečí. V okruhu 6 kilometrů od vrcholu je stanovena takzvaná "zóna trvalého nebezpečí". Za okraje tété zóny už v podstatě nedosahují lávové proudy, pyroklastické mraky také mohou doputovat jen o něco málo dál. Spadem popela je ohrožena ještě o něco větší oblast, a největší území pak ohrožují lahary-bahnotoky. Ohroženo je tak na 40 000 obyvatel, převážně na nižší části úbočí a na úpatí sopky, které je třeba v případě nebezpečí evakuovat, tak jako v létě 2006. Ale už stopadesátitisícová Legaspi City, která leží pouhých 14 kilometrů od vrcholu sopky, je ohrožena jen minimálně. Naštěstí. Pokud se ovšem sopka nezačne chovat jinak než doteď...
Počet komentářů: 1
Etna
2.2.2009 20:28
Etna je bezesporu královnou mezi evropskými sopkami. Je totiž nejen nejvyšší na celém kontinentě, ale je i zdaleka nejaktivnější. Měřit se s ní v tomto směru může snad jen blízká sousedka Stromboli, jejíž aktivita je prakticky nepřetržitá, ale Etna jednoznačně vítězí intenzitou svých erupcí, či chcete-li množstvím vyvržené a vylité lávy.
Sicilští obyvatelé častěji než Etna nazývají horu Mongibello. V tomto pleonastickém jménu se zrcadlí sicilské dějiny, je totiž složeno z latinského výrazu Mons (hora), a arabského Djebel (Hora hor).
POLOHA
Etna patří ke geotektonické oblasti Středozemního moře, komplikované pánve, ležící mezi dvěma přibližujícími se kontinentálními deskami - evropskou a africkou.
Sopka je situována na východním pobřeží Sicílie, ostrova složeného převážně ze sedimentárních hornin vyzdvižených z mořského dna přibližujícími se kontinenty. Vlivem tlaku přibližujících se kontinentů vznikly i zlomy, na jejichž křížení sopka vznikla. Jsou to především zlomy Comiso-Messina (který může mj. i za ničivá zemětřesení v Messinské úžině) a Tindari-Gardini (v jehož
Noční erupce Jihovýchodního kužele Etny
etna1
a záře z kráteru Bocca Nuova, jaro 1998
prodloužení leží i Liparské ostrovy)
Noční erupce Jihovýchodního kužele Etny
a záře z kráteru Bocca Nuova, jaro 1998
Morfologie
Masiv Etny, zdvihající se do výšky přes tři kilometry prakticky od hladiny moře, působí na první pohled méně monumentálním dojmem, než některé známé andezitové stratovulkány, jako například jen o málo vyšší japonská Fuji. To je dáno větší tekutostí zdejší lávy, která se tak rozlévá do tvaru pozvolnějšího kužele. Přesto jsou však parametry Etny úctyhodné: Při výšce kolem 3350 m (která je však variabilní, v závislosti na momentální vrcholové aktivitě) tvoří její základna elipsu s délkou 48 km ve směru severo-jižním, a 38 km ve směru východo-západním. Obvod základny měří 210 km. Objem hornin, tvořících masiv, je odhadován na těžko představitelných 600 kubických kilometrů.
Vrchol Etny netvoří jediný, ale hned čtyři krátery, které se zdvihají z vrcholové plošiny Torre del Filosofo ve výši kolem 2900 m.n.m. Nejmohutnější a také nejmladší je Bocca Nuova (vznikla v roce 1964 z malé pukliny), další jsou Voragine, Severovýchodní kráter, a Jihovýchodní kráter. Posledně jmenovaný byl velmi aktivní v letech 1997-1999. Během těchto let se v kráteru navršil mohutný pyroklastický kužel, takže je namístě spíše než o kráteru mluvit o Jihovýchodním kuželu. Situace se však stále mění, takže například před rokem 1940 zabíral celý vrchol jediný mohutný kráter.
Jako pravý stratovulkán, je Etna poseta více než 250 adventivních kuželů , od docela malých až po 250 m vysoké Monti Rossi. Kužely vznikaly běhe celé řady bočních erupcí, a to především na Severní a Jižní riftové zóně.
Posledním výrazným útvarem Etny je mohutné podkovovité údolí Valle del Bove (Volské údolí), které dominuje celému východnímu úbočí sopky. Ohromný přírodní amfitátr vznikl pravděpodobně před 30 až 50 tisíci let během série katastrofálních erupcí, podobných té, která v roce 1980 zpustošila okolí sopky St.Helens v USA.
Geologický vývoj
Sopečná aktivita se na místě dnešní Etny poprvé objevila před cca 300 tisíci lety v podobě čedičových podmořských výlevů v místech dnešního pobřeží. Později se přesunula do vnitrozemí. Tam vzniklo a zase při mohutných erupcích zaniklo postupně několik kuželů, v odborné literatuře pojmenovaných například Calanna, Trifoglietto, Vavalaci či Mongibello. Poslední v této řadě je pak Etna, jak ji známe dnes.
V historické době prodělala sopka nepřeberné množství erupcí, z nichž za zmínku stojí především ta z roku 1669, která dala vznik adventivním kuželům Monti Rossi a vylitá láva zničila 12 vesnic a i část města Katánie. Sopka tehdy vyprodukovala na 1,5 kubických kilometrů lávy.
V současné době je sopka činná v podstatě nepřetržitě, jen občas si dopřává krátká období klidu.
Přidat komentář
Colima
2.2.2009 20:24
Volcán de Colima je nejaktivnější sopkou západní části pohoří Sierra Volcanica, neboli Mexického vulkanického pruhu. Tvoří nejmladší část vulkanického systému, ležícího na tektonické linii severo-jižního směru, po které se sopečná aktivita postupně posunova od severně ležící Volcán el Cántro přes Nevado de Colima až k dnešní Colimě, někdy též zvané Volcán Fuego.
Colima je andezitový stratovulkán, jehož vrcholová část leží v pětikilometrové kaldeře, podkovovitě otevřené k jihu. Sopka je charakteristická mohutnými erupcemi Pelejského typu, produkcí pyroklastických proudů, a velkými suťovými proudy. Takové proudy vznikají při kolapsu příliš strmě navršených svahů hory. Při vzniku vrcholové kaldery se tak dalo do pohybu směrem k jihu neuvěřitelných 10 km3 horniny, která pokryla území větší než 1 500 km2 až do vzdálenosti 75 km od vrcholu.
colima2
To se událo před 4 300 lety. Od té doby se v kaldeře vytvořil současný vrcholový kužel, v historické době nejaktivnější v celém Mexiku. Poslední silná erupce Colimy se odehrála v roce 1913, kdy plinijská erupce zasypala popelem ulice mnoha měst směrem na severovýchod, pyroklastické proudy dosáhly vzdálenosti až 15 km od vrcholu, a vrcholek sopky zvíci 100 m prostě zmizel. Celá erupce přitom trvala pouhé 4 dni. Po této erupci následovalo téměř padesát let klidu.
Současná fáze aktivity začala na konci roku 1998. Během ní roste v kráteru dóm, došlo k několikerému vylití lávy směrem k jihozápadu, ke vzniku pyroklastických proudů, a k nepravidelným erupcím v kráteru.
informační zdroje:
GVP-USGS Weekly Volcanic Activity Report
Luhr J.F., Carmichael I.S.E.(1990):Geology of Volcán de Colima. UNAM Boletín 107.