Sopky u nás
14. 3. 2009
Úvodem sekce o "sopkách u nás" musím konstatovat možná smutnou, v podstatě však dobrou zprávu:
V Čechách, na Moravě ani ve Slezsku žádná činná sopka není.
Nebylo tomu tak vždy. Intenzivní sopečná činnost u nás probíhala v mnoha formách ve starohorách i prvohorách, během druhohor se odmlčela a opět se ozvala až v jejich úplném závěru, aby se v plné síle projevila ve třetihorách a opět utichla ve čtvrtohorách.
Budeme-li tedy pátrat po "sopkách u nás", musíme hledat v geologické minulosti. Bude to pohled pro ne-geologa možná poněkud neobvyklý. Na úvod tedy zmíníme některé nástrahy:
Tak především, až na několik vyjímek nemůže být ani řeči o sopkách jako takových. V této sekci budeme nuceni chápat sopku v nejširším slova smyslu, tedy jako jakýkoliv přímý důkaz o existenci sopky na daném místě v dané době. Zemský povrch totiž prodělává neustálý vývoj a proměny. Někdejší hrdé vulkány tak většinou podlehly zvětrávání a erozi, byly překryty usezenými hornin, či dokonce byly k nepoznání deformovány a metamorfovány během horotvorných procesů. Proto se často budeme muset spokojit s pouhými zbytky sopek, jako jsou trosky někdejších přívodních drah magmatu, polohy sopečného popela v sedimentárních souvrstvích, či s amfibolity, ortoruly a další metamorfované horniny.
S ohledem na zmíněné těžkosti je třeba přistupovat velkoryse i k popisu někdejších sopek a jejich prostředí. Nejednou je velkým vítězstvím i pouhé zjištění, že sopka existovala, ale odpověď na otázky kde přesně byla, jak vypadala, jak se vyvíjela, či proč vlastně vznikla, je tápáním v husté mlze. A čím hlouběji do minulosti se noříme, tím je mlha hustší.
Vzájemná poloha Českého masivu (zeleně) a České republiky.
Ani význam slovního spojení "u nás" není v geologických souvislostech bez nástrah. Aniž bychom se pouštěli do detailů regionální a historické geologie, můžeme si říci, že převážnou většinu území ČR tvoří tzv. Český masiv, pouze na jihovýchodě k nám zasahují okrajové části karpatského pohoří. Český masiv je dnes velmi stabilním blokem zemské kůry. Je tomu tak teprve od konce prvohor. Tehdy se - během horotvorných pochodů mohutného variského vrásnění - spojilo několik do té doby samostatně putujících bloků. "Prvohorní Česko" tedy rozhodně nemůžeme považovat za celistvé území. A aby nebylo podivností dosti, na konci proterozoika (starohor) se jednotlivé bloky Českého masivu nacházely v mírném pásu jižní polokoule, a teprve postupem času se posunovaly k severu, v karbonu míjely rovník, a dál pokračovaly (už spojené dohromady) až do dnešní pozice.
Poslední nástraha se týká počítání času. Na zjišťování stáří geologických procesů existuje řada velmi rafinovaných metod. Jejich výsledkem je ale vždy jen odhad, více či méně přesný. Navíc v mnoha případech ani vhodnou datovací metodu nemáme. Nedivme se proto, že se nejistota většinou pohybuje v řádu jednotek či dokonce desítek miliónů let. To, co se na první pohled zdá jako závratně nepřesný údaj, je ve skutečnosti, tváří v tvář bezedné propasi času, triumfem lidského poznání.
Zkrátka, v geologické minulosti je lecos jinak, než by se dalo čekat. Pokud se s tím však smíříme, čtvrtá dimenze je nám otevřena. Porozhlédněme se tam tedy po nějakých sopkách.